Když za horskými ptáky, tak jedině do Krkonoš! Kde jinde v hnízdícím období můžete potkat pěvušku podhorní (na nejsevernějším místě jejího areálu rozšíření) hned vedle severského poddruhu slavíka modráčka (s výjimkou několika alpských párů naopak nejjižněji hnízdící populace)? A máte-li hodně velké štěstí, pak můžete ve stejné době narazit na kulíška nejmenšího či konipasa citronového. Krkonoše jsou jediným významným ptačím územím (IBA) v naší republice, které zahrnuje biotopy čtyř vegetačních stupňů – od listnatých a smíšených lesů v podhůří, přes smrkové porosty ve vyšších polohách, subalpínské louky s klečí nad horní hranicí lesa (ta zde probíhá kolem 1200 m n. m.) až po tundru nejvyšších krkonošských vrcholů. Pestrá mozaika různých typů prostředí poskytuje vhodné podmínky pro hnízdění celé řady ptačích druhů. Na pár kilometrech tak můžeme pozorovat žluvu hajní, která tu nevystupuje nad 650 m n. m., lejska malého v níže položených bučinách, sýce rousného a kulíška nejmenšího v horských smrčinách, lindušku horskou, která naopak nehnízdí pod 1300 m n. m., či pěvušku podhorní, nejpočetněji se vyskytující na samotném vrcholu Sněžky. Vezmeme-li v úvahu, že Krkonoše jsou i významnou tahovou cestou pro ptáky ze severských hnízdišť, nepřekvapí nás, že během zhruba 200 let zdejšího sledování ptáků bylo zjištěno plných 289 druhů – mezi nimi 147 hnízdících a 61 pravidelně, nepravidelně či vzácně protahujících, 81 druhů bylo pozorováno pouze výjimečně (často jen jednou) nebo jsou pro ČR nepůvodní. Početný výskyt některých evropsky významných druhů přispěl k vyhlášení části Krkonoš (na ploše 409 km²) za ptačí oblast v rámci soustavy Natura 2000. Předmětem ochrany v ní je celkem sedm druhů – čáp černý (10-15 párů), tetřívek obecný (60-70 samců) chřástal polní (40-130 samců), sýc rousný (120-160 párů), datel černý (110-180 párů), slavík modráček tundrový (asi 5 párů) a lejsek malý (70-100 párů).

Nejstarší český národní park Krkonoše (1963) zahrnuje nejvyšší pohoří České republiky s dominantním vrcholem Sněžkou (1602 m n. m.). Krkonoše jsou pramennou oblastí Labe i Jizery a na jejich hřebenech běží rozvodnice mezi Baltským a Severním mořem. V klečových porostech na subarktických rašeliništích a podmáčených subalpínských loukách hnízdí od roku 1978 jediná populace slavíka modráčka tundrového (Luscinia svecica svecica) v České republice. Skalní srázy a kamenitá pole ledovcových karů a nejvyšších vrcholů obývá izolovaná populace pěvušky podhorní (Prunella collaris), která je jedinou populací tohoto druhu u nás. Rovněž nepočetná, ale největší v ČR, je populace lindušky horské (Anthus spinoletta), druhu obývajícího ledovcové kary, suťová pole, subalpínské a alpínské louky. Početnost všech tří druhů ale v posledních letech dramaticky klesá. Velice vzácným obyvatelem krkonošské tundry je kulík hnědý (Charadrius morinellus), jehož populace dosahovala v 19. století zřejmě několik desítek párů, ale v polovině 20. století vyhynula. Další hnízdění bylo prokázáno až v roce 1999 a opakovaně i v roce 2002. Do Krkonoš se po zhruba 30 letech navrátil i sokol stěhovavý (Falco peregrinus) a od roku 1992 tu pravidelně hnízdí 4-6 párů. Obhospodařované louky a pastviny ve středních a vyšších polohách i dlouhodobě nekosené vlhké horské louky a pásy nitrofilní vegetace pod horskými boudami, jsou stanovišti chřástala polního (Crex crex), jehož početnost v Krkonošském národním parku byla v 80. letech minulého století odhadnuta na rozhraní kategorií 1-5 a 6-25 párů, od 90. let však začala narůstat až na 137 volajících samců v roce 2002, od té doby má však sestupný trend. Stále vzácnějším krkonošským druhem je tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), vyskytující se v polohách 900-1500 m n. m. na lučních enklávách a imisních holinách uprostřed smrkových lesů, v ledovcových karech a na subalpínských loukách s roztroušenými porosty kleče. Pozitivně reagoval na odumírání lesních porostů a vznik rozsáhlých imisních holin, zarůstajících pionýrskými dřevinami (břízy, jeřáby, vrby), během posledních 20 let však jeho počty klesly o více než 50 %. Vzácným lesním druhem je čáp černý (Ciconia nigra), hnízdící v Krkonoších od roku 1952, především ve smíšených lesích se staršími buky nebo skalními výchozy, často v blízkosti vodních toků. Poměrně početný je sýc rousný (Aegolius funereus), jehož stanovištěm jsou různověké i stejnověké smíšené a jehličnaté porosty s mýtinami a holinami nebo sousedící s lučními enklávami, ojediněle rovněž imisní holiny jen s jednotlivými suchými stromy. Nezbytná je přítomnost přirozených nebo umělých dutin. Od konce 80. let minulého století jsou Krkonoše i pravidelným hnízdištěm budníčka zeleného (Phylloscopus trochiloides), jehož početnost tu meziročně výrazně kolísá od jednotlivých až po desítky zpívajících samců.

Ideálním obdobím pro výpravu za krkonošskými ptáky je konec května a celý červen. To jsou tu již všechny druhy, včetně pozdě přilétajícího hýla rudého (Carpodacus erythrinus). Můžeme ho potkat, stejně jako slavíka modráčka nebo čečetku tmavou (Carduelis cabaret), na hřebenových rašeliništích nedaleko Labské a Luční boudy, nejpočetněji však hnízdí na níže položených lučních enklávách.

Program připraven ve spolupráci s Českou společností ornitologickou.

Program zájezdu:

1. den - Odjezd z Prahy v odpoledních hodinách. Přejezd do Krkonoš. Nocleh.

2. den - Pec pod Sněžkou - Obří důl - Slezská bouda - (Sněžka) - Úpské rašeliniště - Luční bouda - přes Polsko ke Špindlerově boudě. 

Pec pod Sněžkou je malebným horským městečkem v údolí řeky Úpy s ledovcem přemodelovaným Obřím dolem. Ramsarská lokalita Úpské rašeliniště má rozlohu 72,8 ha a jedná se o největší vrchovištní rašeliniště v Krkonoších. Jeho mocnost dosahuje až 120 cm, nacházejí se tu také rašelinná jezírka. Z vegetace zde najdeme klečové porosty, ostružiník morušku či kyhanku sivolistou. Prochází tudy modře značená stezka ze Sněžky na Luční boudu (1410 m n. m.), která je jednou z nejvýše položených horských chat ve střední Evropě. Odtud půjdeme přes území Polska ke Špindlerově boudě a přejedeme busem k noclehu. Během procházky můžeme vidět kosy horské, budníčky zelené, lindušky luční i horské, bekasiny, skorce, sokoly, hýly rudé, a možná i slavíka modráčka tundrového, konipasa citronového nebo pěvušku podhorní. Nocleh.

3. den – (Horní Mísečky -) Vrbatova bouda – Labská bouda – Labský vodopád – Sněžné jámy – pramen Labe – Harrachovy kameny – Vrbatova bouda. Horní Mísečky - horské rekreační středisko, leží 1000 m n. m. Přejdeme k Vrbatově boudě 1396 m n. m. a odtud na Labskou boudu, která je oblíbenou zastávkou turistů mířících k prameni Labe. Několik set metrů od boudy se nachází turisty hojně navštěvovaný pramen Labe. Labe protéká prakticky přímo okolo Labské boudy a bezprostředně pod ní se v horní části překrásné Labské rokle nachází Labský vodopád s výškou 45 m. Vystoupáme ke Sněžným jámám, což jsou mohutné ledovcové kary na severní, polské straně Krkonoš. Kolem již zmíněného pramene Labe a přes Harrachovy kameny (s výhledem na ledovcové kary Kotelních jam) se vrátíme zpět k Vrbatově boudě a k busu na Horních Mísečkách. Odtud ve večerních hodinách návrat do Prahy.

Přesné trasy vycházek mohou být přizpůsobeny aktuálnímu počasí, příp. aktuálním výskytům zajímavých druhů ptáků.